V Čechách máme spoustu malinkatých „severů“ – rozhovor s Petrem Novotným, ředitelem a spolumajitelem CK Adventura

Norská móda miluje cestování, a proto spolupracuje již dlouhá léta s CK Adventura. Oblékáme průvodce, kteří cestují a provázejí klienty po celém světě, a tak potřebují komfortní oblečení do všech podmínek – od tropů až po polární oblasti. Jak se vlastně začala psát historie velmi akční cestovní kanceláře, jež nás může vzít za poznáním a dobrodružstvím – na safari, na divokou vodu, do vysokých hor, do Afriky na kolech, na skialpové túry, lovit ryby i na Sever za polární září? A jak se Petr Novotný, který je spolumajitelem a ředitelem Adventury, dostal k tomu dělat v životě přesně to, co ho baví? Příběh se začal psát před více než 30 lety – v roce 1990…

„Otevřely se hranice, a hlad po poznávání toho, co je za nimi, byl obrovský. Tak velký, že se na organizované cestování vrhla půlka republiky a začala vymýšlet a zařizovat zájezdy v různé míře kvality i kvantity, včetně průvodcování. My jsme se v Adventuře od samého počátku snažili dělat vše na 100 procent, hlavně získat ty nejvzdělanější a nejzapálenější průvodce i horské vůdce. Byli jsme u zrodu Mezinárodní raftové federace, provozovali jsme První školu sportů v přírodě, zapojili jsme kluky, kteří se následně stali prvními profesionálními horskými vůdci. Prostě spolupracujeme s kvalifikovanými vůdci pro jednotlivé aktivity. V případě poznávacích zájezdů máme průvodce vzdělané v různých oborech (studium jazyka, historie, přírodních věd), nebo takové, kteří dané země sami prošli či zde nějaký čas žili, dobře je znají a mají k nim osobní vztah. Hlavně se ale musí jednat o lidi, kteří mají schopnost vést druhé a umí je nadchnout pro poznávání a společné zážitky.“

Kdy jste zjistil, že se budete věnovat cestovnímu ruchu a práci pro CK Adventura?

Bylo to těsně po střední škole. Maturoval jsem v roce 1989, tudíž mládí jsem strávil ještě v totalitě. Studoval jsem průmyslovku, ale když jsem viděl prostředí socialistické továrny, pochopil jsem, že tady mentálně nepřežiji. Každý volný čas jsem utíkal do přírody, a dokonce jsem kontaktoval americké a kanadské národní parky, že bych tam chtěl přijet pracovat jako dobrovolník. To se mi nakonec nepovedlo a shodou okolností jsem ani v Kanadě ještě nebyl, zkrátka na mě pořád čeká. Ale už tehdy jsem věděl, že má budoucnost by mohla být jinde než ve fabrice. A tak jsem se postupně dostal k průvodcování.

Vzpomenete si na svou první cestu vůbec?

Já jsem měl to velké štěstí, že jsem od mládí jezdil divokou vodu. A když přišla první příležitost, začali jsme jezdit závodit i do západní Evropy. A když jsem po studiích nastoupil základní vojenskou službu v Dukle, byla olympiáda, a já jsem tehdy jako voják letěl na LOH do Atlanty, což bylo neuvěřitelné. Takže mé první cesty byly spjaty s mou sportovní kariérou.

Jaká byla jedna z vašich prvních cest už v CK Adventuře?

CK Adventura byla původně založena jako „incomingová“ agentura, abychom mohli provázet zahraniční turisty po Čechách. Takže první, co jsme organizovali, byly výlety na divokých řekách s klienty z Dánska, Holandska a podobně. Nicméně postupně se to nějak přehodilo, a začali jsme se víc věnovat cestování s našimi lidmi do zahraničí.

Tehdy byla spousta míst, kam se podívat, ale akcí, na kterou nejvíce vzpomínám, byla první cesta do Norska. Už několik týdnů před ní jsem nespal, protože jsem měl strach, že se to celé zvrtne, a já Norsko v životě neuvidím. Když jsem tam pak konečně dorazil, nešel jsem zase celých 14 dní spát, protože jsem potřeboval vidět úplně všechno!

Takže ráno jsem šel na vodu, odpoledne absolvoval pěší túru, pak sedl na kolo. A takto to šlo dva týdny dokola, protože jsem se bál, že jsem tu možná poprvé a naposled, a už se sem třeba nikdy nepodívám. Shodou okolností bylo na začátku právě Norsko, které bylo tím pomyslným trůnem, kam jsem se chtěl podívat, protože do 89. roku to zkrátka nebylo vůbec možné.

Ten samý rok jsem se dostal ještě do Venezuely a tato země ve mně také zanechala obrovský dojem… Takže jsem pochopil, že se chci cestování věnovat profesně a jiné zaměstnání už hledat nebudu.

Co vás nejvíc baví, čemu se nejvíce věnujete?

Jsem vodák, skialpinista a turista. Také rád jezdím na kole, ale ze všeho nejraději mám táboření v divočině. Pokud bych si měl vybrat, tak vlastně mohu být kdekoli, jen vždy v divoké přírodě. Ta je pro mě v životě klíčová, bez ní nemohu být.

Vrátil jste se teď z nějaké zajímavé cesty? Z jaké?

Ano, teď jsem se celou zimu věnoval našim „back country“ a skialpovým zájezdům, takže jsem byl ve finském Laponsku, na Kavkaze, v Gruzii i na Araratu v Turecku. O Velikonocích jsme zaskočili do Švýcarska a teď jsme byli lyžovat na norských Lofotech.

Kterou z vyřčených destinací jste si oblíbil nejvíce? Kde to ve vás zanechalo nejintenzivnější pocity?

Každá oblast má něco. To je jako kdybyste měla pět dětí a měla vybrat, které z nich máte nejradši. Každé je jiné, svým způsobem jedinečné, a každé milujete.

Ale kdybyste měl zvolit dítě, které ve vás vzbuzuje nejvýraznější emoce, tak by to šlo, ne?

Mě právě baví ta různorodost, a když se mi někde hodně zalíbí, tak se tam rád vracím. V podstatě to jsou všechny země, které pak chci přiblížit ostatním lidem. To dělám moc rád a rád se také s nimi dostávám dané destinaci více pod kůži. Tak třeba když jsme ve Skandinávii na skialpech, učíme se i filetovat ryby, jíme jako Skandinávci. Když jsme v Gruzii, bydlíme v rodině, kterou znám snad víc než deset let. A poznat jinou kulturu a zvyklosti místních, to je stejně důležité jako sport. To je také vize naší cestovky: „Zažít život!“ V oblastech, které s klienty navštěvujeme, jdeme trošku víc pod povrch než běžné cestovky, a je jedno, jakým způsobem se zde pohybujeme.

Jak vidno, cestujete často. Cestujete stále rád? A cestujete raději s lidmi, nebo jste rád sám? Jak se tento vjem proměňuje v životě, pokud se proměňuje?

Na toto mám zcela jednoduchou odpověď. Já nedokážu být sám. Na chviličku ano, třeba na takových 20 minut, to mi úplně stačí. Jsem rád, když mám kolem sebe kamarády i naše klienty, kohokoli. To je snad jediný kladný pozůstatek komunismu, že jsme fungovali v partách, v oddílech, a takto jsem na to od malička zvyklý. I z hlediska bezpečnosti to je dobré – člověk by se v přírodě neměl pohybovat sám.

Do jaké země se vracíte rád opakovaně a proč?

Do Skandinávie. Po Norsku jsem objevil kouzlo Švédska, poté Finska a jezdil jsem dlouhou dobu i do Ruska, když se to ještě dalo. Ta Skandinávie v Rusku vlastně ještě pokračuje, jsou to součásti jednoho Laponska, tak pro mne je to jeden celek. Jezdím ale rád i do Středomoří. Mám to prostě jako s těmi dětmi – vlastně nevím, které zemi bych měl nadržovat více a které méně.

Profesně rozvíjím cestování v Africe, v Himálaji i v Latinské Americe. Jsem rád, že jsem se podíval i do Tichomoří. Byl jsem na akcích v Tasmánii, objevoval jsem kdysi pro Čechy Kamčatku. Kam se podíváte, všude je něco zajímavého. Podívejte se v Norské módě na mapu, kolik kontinentů a zemí jsme s Jirkou (majitel Norské módy, pozn. redakce) projeli a kde všude mámě zapíchané špendlíky!

Strávil jsem spoustu času ve Střední Americe, jen na Kubě jsem byl asi 15x, tam se mi také moc líbilo. V Himálaji jsme zase objevovali divoké řeky od Pákistánu až po východní Indii – to byly zážitky spjaté s určitou dobou a bylo to úplně fantastické. Teď se mi moc líbí na Kavkazu, v Arménii, Gruzii, Kyrgyzstánu…

Je v těchto končinách stále málo turistů? Je známo, že Východ je takový divočejší, neobjevený.

Já se na to touto optikou nedívám. Rád jezdím na Západ, ale rád si najdu i tam kus divoké přírody, kdy nejsem mezi silnicemi. Stejně rád se vypravím na Kavkaz jako do Rakouska, protože vím, jakým způsobem se tam chci pohybovat.

Co vám cestování dalo? Změnilo něco ve vašem životě, ve vás samotném?

Dalo mi to především to, že jsem nemusel chodit do té fabriky. To byla zásadní změna. Ta byla daná i unikátní dobou, neopakovatelnými okamžiky. Nejsem si jist, jestli nějaká další generace bude mít takový hlad, takovou chuť, vůli se po světě pohybovat tímto způsobem. A obětuji tomu i vše ostatní. Tak například někdo touží po novém autě, a já si raději koupím stan a odjedu s ním na týden do hor. Jsem s tím mým cestováním takto spokojený. Takový život je pro mě fajn, takže nekoukám nikam dál, ani nechci dělat jiné disciplíny cestování. Mně to takto stačí.

Během posledních let nás média dost straší. Nejprve doba „kovidová“, nyní válka. Zaznamenáváte jako cestovka nějaký odliv lidí či zájmu o cestování?

My jsme zvyklí s takovými událostmi pracovat. Portfolio máme tak široké, že jsme byli schopni se o něj opřít i v době, jako byla „korona“, kdy jsme vyškrabávali téměř jako ze dna talíře, kam by se dalo jet. A díky tomu jsme se udrželi i v nejhorších dobách nad vodou. A typ našich zákazníků nám dává najevo, že je zatím rozhodně chuť k cestování a objevování nepřejde. Pro ně je cestování tak důležitá součást toho, jak tráví život, že by o to neradi přišli. Takže když nejde jet na jednu stranu, vydáme se na druhou, a snad je to i motivace k objevování míst nových, jež stojí stranou hlavního zájmu.

Často slýchávám od lidí, že třeba USA si nechávají až na důchod. Já jsem ve Spojených státech zíral, jak dokonale mají přizpůsobená pravidla pro pobyt v národních parcích, aby tam mohlo být hodně lidí, a přitom si všichni připadali, že jsou tam sami. To je absolutní vzor, a nechci si to nechat na důchod.

Často slýchávám od lidí, že třeba USA si nechávají až na důchod. Já jsem ve Spojených státech zíral, jak dokonale mají přizpůsobená pravidla pro pobyt v Národních parcích tak, aby tam mohlo být hodně lidí, ale všichni si připadali, že jsou tam sami. To je absolutní vzor a nechci si to nechávat na důchod.

Když zavřete oči, vybaví se vám nejmocnější zážitek z cest? Může být vtipný, nebezpečný, život ohrožující, nebo naopak výjimečně skvělý.

Pokud se nějakému dobrodružství věnujete, tak není nebezpečné, alespoň já to tak vnímám. Musíte si neustále uvědomovat, že kdybyste se měli octnout v situaci, která je nebezpečná, udělali jste něco špatně. To znamená, že si jedeme přírodu užít, a přemýšlíme, jak to udělat s rozvahou a úctou k ní. Velmi nebezpečným věcem se vyhýbám. No a když zavřu oči… tak se těším na věc, která mě čeká, a kterou potřebuji plánovat.

Když si potřebuji někdy v práci trošku orazit, baví mě udělat si lehkou sondáž něčeho nového, zajímavého. Hrozně mě baví, když najdu místo, o kterém nemohu najít žádné informace. To je bezvadné. Tak když zavřu oči, hledám něco nového, představuji si místa a plánuji.

Máte teď takové místo, o němž nemůžete najít žádné informace, že bychom vám pomohli?

To vám hned prozradím. My jsme chtěli s klukama od Norské módy udělat pro naše kluky dobrodružství, ať si vyzkoušejí vybavení, užijí si. Tomáš rád rybaří, tak jsme jeli lovit pstruhy a lipany do švédského Laponska. A já bych teď potřeboval najít severskou řeku, kde budou severští siveni a já bych u ní mohl strávit třeba týden.

Jaká máte vztah k Severu nebo polárnějším oblastem? Jste spíše teplomilný člověk, nebo studenokrevný?

Já mám rád, když kolem mě zuří vánice. Když je −10 °C, tak mně to vůbec nevadí. Teď jsem si konečně v zimě užil krásných −30 °C, to bylo hezké. Sever je super, protože příroda je tam taková kompaktní, neporušená. Můžete sem odejít třeba na týden, máte zavřené dveře k civilizaci, což lidem na Severu přijde normální. Navíc se mi severský les líbí ze všech lesů nejvíc. I jako malý jsem si kreslil stromečky.

Sever je senzační. Navíc Česká republika má spoustu míst, která vypadají jako na Severu, což je úplně úžasné. Akorát jsou malinkatá. Takže si tu můžete prohlédnout spoustu malinkatých „severů“. A pak si na Severu můžete vychutnat tu naši krajinu v dalekosáhle větším měřítku. Naše krajina je podobná, jen nemáme vybudovanou správu národních parků a bohužel nejsou pravidla, jak se v naší přírodě pohybovat s rozumem, a nikoliv přes nekonečné zákazy, restrikce a podobně.

Na závěr bych se vás ráda zeptala, jaký je váš oblíbený vlněný kousek z Norské módy, bez kterého byste se na dobrodružných nebo extrémních cestách neobešel?

Protože ze všeho nejraději sedím u ohně, je mým nejoblíbenějším kouskem svetr Nansen. Ten mám léta a už toho se mnou zažil! Svetr Nansen je top! A mají ho i všichni moji kamarádi, a to mám hodně kamarádů. Jednak se nespálíte, nesmrdíte, a ještě jedna věc je kouzelná… Zkuste si vzít flísovou mikinu a sednout si k ohni. Za chvilku vás budou studit záda, a v tom svetru ne. Je v něm jiné teplo, je prostě bezvadný!