Jakou nejnižší teplotu jsi zažil(a), kde to bylo a co jste měl(a) na sobě?
Nejnižší teplota, kterou jsem zažila bylo asi -40 °C. Bylo to při závodě Bergebylopet, startující v městečku Tana, v norském Finnmarku v roce 2009. Byl to závod na 120 km, 5 hodin pauza a dalších 120 km. Celou dobu byla šílená zima. Omrzl mi zde obličej i prsty na pravé ruce. Musela jsem se hlavně starat o mé psy a na sebe jsem už moc času neměla. Měla jsem na sobě kvalitní oblečení a tak jsem nemusela mít moc starostí, jestli náhodou neumrznu. Byla tu taková zima, že když jsem chtěla otevřít termosku s teplým čajem, tak se mi to nepodařilo, protože přimrzlo víčko. Když jsem si na chvíli sundala neoprenovou dýchací roušku, tak už jsem ji nenandala, protože okamžitě zmrzla v ledový kámen. Na tomto závodě jsem na sobě měla několik vrstev termoprádla Devolda, vlněný svetr Nansen a navrchu polárnické kalhoty Bergans z materiálu Dermizax a péřovou bundu Bergans.
Jak dlouho jsi vybírala značku termoprádla, než jsi “skončila” u Devoldu?
Značka Devold mne nejprve zaujala svojí historií. Její spojitost s norskými polárníky mi byla velice sympatická. Kdo by neobdivoval Nansena nebo Amundsena. Jízda se psím spřežením je zimní sport, ale hlavně jistý způsob života, kdy trávíte většinu času venku a v takovém počasí, kdy ostatní lidé ven raději vůbec nejdou. Od malička jsem obdivovala polárníky a severské badatele, nebo dobrodruhy popisované Jackem Londonem. Žiji život mushera, život dobrodruha a tak oblékám Devold.
Kdyby jsi měla uvést jedinou, největší přednost prádla Devold, která by to byla?
Prádlo Devold se velmi příjemně nosí, a postupem času se pro mě stalo jeho nošení naprostou samozřejmostí a při otevření skříně po něm sahám naprosto automaticky. Vybírám podle počasí. Pokud je zima a den trávím venku u psů tréninkem, tak volím roláky. Když svítí slunce a chystám se na běžecký trénink, tak lehká trika, která se postupem času i vylepšují vzhledově a vážně vypadají dobře. Hlavní předností prádla Devold je jeho příjemný materiál a jeho funkčnost. Myslím tím, že když se zpotíte, tak vám to nevytváří nepohodlí a ani v mrazivém počasí nehrozí prochladnutí. Prostě v Devoldu jsem v pohodě za každého počasí..
Jaké bylo Tvoje první setkání s oblečením ze Skandinávie?
Při cestách do Norska jsem zjistila, že Norové neoblékají téměř nic jiného než Devold a Bergans. Je mi i sympatické, jak jsou na své národní značky hrdí. V Norsku se mi vždy líbí to, jak lidé tráví hodně času venku a jak žijí ve spojitosti s přírodou.
Který konkrétní kousek oblečení ze své výbavy máš nejraději a proč?
To je těžké říci, který kousek. Miluji norské svetry a miluji norské vzory.
V jaké situaci jsi nejvíce ocenila vlněný Devold?
Při závodě Finnmarkslopet na 1000km, v noci, ve vichřici, za šíleného mrazu. Byla jsem ráda, že jsem rád…Že jsem našla cestu a že jsem tam neumrzla.
Nejnáročnější sportovní výkon?
V průběhu let jsme se účastnili řady závodů, jak v Čechách, tak i v zahraničí. Výsledkem bylo několik titulů mistryně České republiky a dvakrát mistryně Evropy na dlouhou trať. Stále stejné závody se opakovaly rok co rok, stále stejní lidé. Po původním nadšení ve mne rostl pocit, že je potřeba udělat něco jiného, většího.
Věděla jsem, že na severu, ve Skandinávii se jezdí závody na 500 a 1000km. Bylo to však pro nás, tady v Čechách, strašně vzdálené. Vždy když přišla řeč na tyto závody, tak byly zahaleny rouškou nedosažitelnosti. Nedosažitelné z důvodu přepravy, nákladů na start a všeho kolem a také nepředstavitelného množství kilometrů.
Štvalo mne jenom sedět u počítače a sledovat velké závody na internetu. Tak mne tak jednou napadlo, a proč bych to nemohla zajet i já? Ta myšlenka přišla z čista jasna. Sepsala jsem článek s názvem „Je třeba velkých činů“ a celému českému musherskému světu jsem oznámila, že se chystám na závod Finnmarkslopet na 500km. Když to beru zpětně, tak vidím jaký jsem byla blázen. V ten moment jsem na to neměla ani korunu a pustila jsem se do všeho střemhlav.
Závod na 500km jsem já i moji psi úspěšně absolvovali . Při vjezdu do cíle jsem slibovala psům a hlavně Becky, že už do konce života budeme doma ležet na gauči. Pak jsme ale vše sbalili a vyjeli směrem domů a mně se najednou začal v hlavě rodit plán na příští rok. Účast v závodu na 1000km. Když jsme ujeli 500, tak proč bychom neujeli 1000 kilometrů? Po příjezdu domů jsem se pustila do příprav.
Nejnáročnější ze všeho bylo zorganizovat a vytvořit tým lidí, kteří by se mnou byli ochotni spolupracovat a pomoci mi. Nemohla jsem jim nabídnout nic jiného, než to, že se mohou podílet na mém závodě a podívat se někam, kam by se sami nedostali. Jsem jim všem moc vděčná. Je mnohem jednodušší zorganizovat a usměrnit 24 psů, než zorganizovat 4 lidi tak, aby si každý odvážel jen pozitivní pocity a naplnil svá vlastní očekávání.
Rok příprav a rok tréninku a my jsme těch 1000 km opravdu ujeli. Ujeli jsme je za 8 dní a 16 hodin. Tím že jsem závod dojela, tak jsem se stala nejen první Češkou, ale také první ženou, která není norské národnosti a nakonec i první ženou, která závod Finnmarkslopet dokončila s týmem sibiřských husek. Příliš mnoho prvenství a vůbec mi nevadí, že jsem dojela 24. Vítězství bylo už jenom to, že jsem dojela, protože tomu ani nikdo moc nevěřil.
Moc dobře si pamatuji ten pocit, když jsem nad ránem dojížděla posledních 20km do cíle a bylo mi jasné, že se tam už opravdu dostanu. Bylo mi smutno, že to vše končí a věděla jsem že po závodě ve mně bude prázdno, protože toho vzdáleného cíle jsem dosáhla a teď přijde prázdnota. Život se rozdělil na ten před Finnmarkslopetem a po něm. Bude potřeba najít nové cíle.
Chtěla jsi někdy se sportem seknout?
Mushing není sport jako všechny ostatní. Je to práce se zvířaty a o ně se musíte starat den co den. Nemůžete je na léto strčit za skříň a nebo říci, že končíte. Mushing je zodpovědný úvazek minimálně na 14 let.
Největší radost?
Běžet se psy.
Největší krize?
Při úmrtí psího kamaráda. Jedinou chybou psů je to, že jejich život je proti tomu našemu mnohem kratší a vy ho můžete vidět při narození, prvních krůčcích, v plné síle, během stárnutí i umírání. A to je ze všeho to nejhorší, když vás opustí váš přítel, který vám bezmezně věřil a důvěřoval, že to bude dobré.
Co Tě na cestování a sportování nejvíc baví a naopak nejvíc obtěžuje?
Na cestování a sportování mě baví úplně všechno. Nejvíce mě obtěžuje shánět na to peníze a nebo řešit nenadálé problémy.
Máš nějaký sen, který by sis chtěla splnit?
Slavným se člověk stane tehdy, když ho zná víc lidí, než kolik jich on osobně zná.Mé okolí si vždy myslelo, že jsem blázen, který stále někde lítá se psy. Postupem času, s přibývajícím věkem a možná i tím, že mne ale najednou viděli v televizi, časopisech, slyšeli v rádiu tak se vše změnilo. Stal se ze mne vážený občan, na kterého jsou pyšní.
Když se člověk pro něco rozhodne, věnuje se tomu a vloží do toho velký kus sebe, tak dříve a nebo později si toho ostatní všimnou a ocenění ho. Někteří šťastní se toho dočkají ještě za svého života…
Jsem moc ráda, že jsem si svých pět minut slávy prožila a mohla se vrátit k tomu nejdůležitějšímu a to je to, že jsem ráda s mými psy a jsem šťastná, že s nimi mohu pracovat a připravovat se třeba zase na nějaké dobrodružství. Našim snem by byla Aljaška a závod Iditarod, ale to jsou sny málo reálné.
Důležité pro mne je to, že mám sama dobrý pocit uspokojení s tím co dělám i když mi to nikdy žádné bohatství nepřinese. Život strašně rychle utíká a je potřeba si uvědomit že důležitá je cesta, ne cíl.
Rada pro Tvé následovníky, kteří se chtějí naplno věnovat stejnému sportu jako Ty?
Cíle jsou pěkné, ale ještě hezčí je cesta k nim, protože o něco bojujete a o něco se snažíte.
5 největších úspěchů:
• Dělám to co mne baví a žiji život s kterým jsem spokojená.
• Mám nádherné a zdravé psy.
• Dokončili jsme řadu náročných závodů.
• Jsem první cizinkou, která dokončila nejsevernější závod planety psích spřežení Finnmarkslopet 1000km a první žena, který tento závod ujela se sibiřskými husky.
• Úspěchem bude dokončit rozepsanou knihu…
Několikanásobná mistryně České republiky. Dvojnásobná mistryně Evropy.