KOLYMA 2017

Velký rozhovor s Jardou Šímou o velkém dobrodružství

“Odjíždím na jaře, vracím se na podzim,“ prohlásil na konci letošního května Jarda Šíma, motorkář, dobrodruh, publicista a ambasador Norské módy pro značku Devold. Nejel však do Afriky, jak je jeho silným zvykem. Vydal se na svou zatím nejdelší cestu, jak do počtu kilometrů, tak do počtu dní. Směr východ…

Jak se vlastně zrodil nápad nejet letos do Afriky, ale na dálný východ?

No, někdy jsem ten sen, který mě provází od roku 2010, už musel uskutečnit. Tehdy jsem při své rekordní cestě do Vladivostoku potkal polského cestovatele Romualda Koperského, který jel zrovna připravit trasu sibiřské rallye s cílem v Magadanu. Jeho poutavé vyprávění mě natolik zaujalo, že jsem to musel zažít na vlastní kůži.

101 dnů na cestě, to je hodně, krom jízdy na motorce, co bylo tvou rutinou, co si nejčastěji řešil?

Na mém cestování je nejkrásnější, že ještě v sedm večer nevím, kde budu spát. V této části světa je ale příjemné, že mnohdy to za vás vyřeší místní.

Jaký je tvůj největší zážitek z cesty, podělíš se s námi?

Je jich víc a sám nevím, který je ten největší… Zmíním proto tři hlavní. Tak třeba ten úžasný pocit, když jsem po 42 dnech (z toho 6 dní zastávka na Bajkale) a 13 400 km dorazil do svého doposud nejvzdálenějšího cíle – Magadanu. Potom to, že jsem se po 101 dnech a 31 550 km vrátil živ a zdráv domů. To zdráv je sice s otazníkem, ale o tom později. No a konečně, že jsem při své třetí cestě Sibiří, viděl medvěda. V oblasti Khandyga mi přeběhl před motorkou přes silnici černej huňáč, hádám tak 250 kg. Trvalo to tři vteřiny, ale zážitek na celý život.

Vůbec, cestuješ hodně sám? Proč?

Zdání klame. Ale při těchto hodně náročných až nebezpečných cestách je dobře, že jsem sám. Mám zodpovědnost jen sám za sebe. Nejhorší je ublížit nejbližší osobě. S tím už mám bohužel taky zkušenost…

Když jsme spolu komunikovali na dálku, trochu se mi zdálo, že tam bylo jedno místo, které tě, diplomaticky řečeno, ne úplně nadchlo, tuším Magadan…

Na samém konci trasy (i když je to vlastně jen polovina) přichází zvláštní směsice pocitů. Člověk i motocykl dokázal „dobýt“ to místo, které můj kamarád nazývá motorkářským Everestem, ale jinak vás tu nic zvláštního nečeká…

V Mongolsku mají své místo stále jurty, nakonec jedna je i v Praze na mongolské ambasádě, jak se v ní spí, vyzkoušel sis to?

Jurta je úžasné obydlí. Měl jsem si to vyzkoušet už před cestou u mého kamaráda Petra Horkého, který ji má doma na zahradě, ale z časových důvodů to nějak nevyšlo. Takže premiéra byla až v Mongolsku. Překvapilo mě, jaké je v jurtě teplo, když se zde zatopí. Spal jsem v ní na několika místech, ať už u místních zdarma, nebo v kempech za směšných 80 Kč včetně snídaně.

Po cestě si slavil narozeniny, jak to proběhlo, byl i nějaký dárek?

Ten hlavní dárek jsem si dal sám. Bylo jím spaní ve stanu v poušti Gobi. Široko daleko sám s hvězdami nad hlavou. Kolik nás je, kdo si užil takové jedenašedesátiny? Ještě dlouho potom, když jsem zmínil narozeniny, mě místní zvali na jídlo i na nocleh. Samozřejmě zcela zdarma.

Těch třicet tisíc kilometrů bez nehody, to je podle mne sakra výkon, ale nějaký úraz si přesto zmiňoval, jak to nakonec dopadlo?

Z drobného pádu v poušti Gobi, kdy mi zůstala noha pod kufrem, jsem měl docela obavy, ale příznaky trombózy, se kterou už mám z minulosti smutné zkušenosti, se bohudík neukázaly. Přesto po návratu přinesla kontrola u lékařky špatnou zprávu v podobě zánětu žil, takže nastoupily prášky, injekce a tři týdny klidu.

Jak se na takovou cestu dobře obléci? On to sice není výstup na Everest, ale určitě si řešil kolísání teplot, vlhko nebo sucho. Co je podle tebe nejvhodnější v takových podmínkách pod kombinézu a přilbu?

Je to tak. Nepřízeň počasí, která mě provázela od Bajkalu až po Magadan přinesla zpoždění plánu, rozdíl teplot se pohyboval od -5°C do +46°C. S tím se dá v mém případě bojovat nejlépe díky kvalitnímu funkčnímu prádlu Devold, které v létě chladí a v zimě hřeje. Uplatňoval jsem systém několika vrstev a jsem rád, že jsem v sortimentu norské značky Devold objevil i kulicha ze slabé pleteniny, který používám pod přilbu. Hodí se i na běžné nošení, často jsem v něm i spal.

Měl si sebou něco, o čem bys mohl prohlásit, že ti to zachránilo život?

S trochou nadsázky by se dalo říci, že to byla energetická tyčinka Raw-Bite, kterou jsem snědl v poušti Gobi, když jsem podcenil nákup potravin před cestou do tohoto teritoria, ale věřím, že pár dní bez jídla bych také přežil. Na to opravdové přežití jsem sebou měl pepřový sprej. Je jen otázkou, zda bych si medvěda, proti kterému to měla být obrana, nechal přijít tak blízko.

V Africe jsi zažíval válečné konflikty doslova za rohem, jaké je v tomto smyslu cestování po Asii?

Cestování po Rusku a Mongolsku patří mezi to nejbezpečnější, jaké jsem kdy zažil. Vstřícnost a pomoc místních je tu nadprůměrná. Je to radost a my Češi jsme tu nadmíru vítáni.

A co jazyková vybavenost, jak si se domlouval s místními? Vždyť kolik států si vlastně dohromady procestoval…

Přestože se člověk pohybuje na obrovském teritoriu (Ukrajina, Rusko, Mongolsko), vystačí vlastně jen s ruštinou, a tu si pamatuji ještě ze školy. I když mladí Mongolové „slyší“ spíše na Angličtinu.

Jak bylo rozmanité jídlo? Každá země má přeci jiné zvyky a návyky, jak si bojoval s tímhle?

Například jakutská a mongolská kuchyně si je velmi podobná. V Mongolsku jsem měl možnost ochutnat spoustu výrobků z kravského, kozího, ovčího, velbloudího, ale i kobylího mléka. S konzumací typického nápoje z fermentovaného kobylího mléka (ajrag) jsem to nepřeháněl a svišťovi pečenému na rožni jsem se rovnou s díky vyhnul. Proti dýmějovému moru, který po konzumaci hrozí, není obrany.

K tomu hlavnímu jsme se ještě nedostali, motorka, jak tu cestu zvládala? Vezl si s sebou nějaké náhradní díly, provozní kapaliny…?

No neznám druhého magora, který dá třista „litrů“ za novou motorku a hned si ji jede zhuntovat na nejzazší cíp Ruska. Ale je to Honda, takže bez problémů. Tedy pokud nepočítám vyteklou přední vidlici, ale tu měly na Kolymské trase všechny motocykly, které jsem tam potkal. Z dílů jsem vezl takový ten základ – duše, svíčky, filtry, brzdové destičky či spojkové lanko. Olej kupuji po předchozích zkušenostech až na místě. Přijde mnohem levněji.

Kolik si vezl závaží? Co v tvé výbavě všechno bylo? Vezl si sebou i něco, co si nakonec vůbec nepotřeboval?

Je pravda, že to mohlo tentokrát vypadat, že toho vezu až moc. Tři kufry, tankruksak a na zadní sedačce ještě lodní pytel. Jeden postranní kufr Givi však byl vždy téměř prázdný, aby se mi tam před opuštěním motocyklu vešel tankruksak s cennými věcmi. Po návratu jsem musel opět konstatovat, že jsem měl zbytečně moc oblečení, které jsem nakonec ani nevzal na sebe, což byl i případ bundy Bergans, ve které jsem před dvěma roky vystoupil na marockou čtyřtisícovku Djebel Toubkal. Ale mohla přijít jiná situace a hodila by se, stejně jako to spodní oblečení.

Vzal bys někoho příště s sebou?

Proč ne? Možná to vypadá, že jsem vlk samotář, ale není tomu tak. Téměř u poloviny z mých dosavadních 1 427 000 km najetých v jedné stopě byla moje manželka Lenka. Na některé cesty beru své kamarády a třeba k Růžovému jezeru v Dakaru jsem dovedl už přes tři desítky zájemců o toto mystické místo.

Svěříš se s plány na další cestu? Na co se můžeme těšit?

Jelikož můj životní cíl leží ještě daleko (2 000 000 km), je jisté, že mne ještě „pár“ cest čeká, takže těšit se můžete. Je ještě mnoho států a destinací, které toužím navštívit, takže konkrétních plánů je spoustu a termíny se včas dozvíte.

Díky!